Dům č.20
Sedím schoulená v koutě,
ani nedutám.
Svírá mě strach ze sebevyjádření.
Jsou okolo mne, pomáhají mi.
Nejsem tu sama.
Běhám po domě jako štvaná zvěř,
nevyznám se v sobě, jen vím, že musím.
Bosé nohy na naletitých schodech,
brzo ráno vstát a jít
bořit svoje tělo do ledových stěn tohoto domu.
Po chvilce nalézám rytmus mezi tělem-pohybem, časem-expozicí
a tím co vlastně kreslím do objektivu.
Jsem úplně zmizelá v chodbách
a jejich obyvatelé vůbec netuší, že slyším jejich život z otevřených dveří,
když větrají svůj pavlačový byt.
Netuší, že se někdo právě narodil za jejich dveřmi…