Červená

23. 3. 2021

Červená
Říkáš červená?
Ano!
Co to? Ty jsi fakt červená!
Ano!
Jsem.
Mám ji.
Máme ji všichni.
Co?
Krev našich předků…

Obraz první: Můj otec

Oba jeho rodiče byli Ukrajinci. Pocházeli z Užhorodu, z Koločavy…
Můj děda přišel jako partyzán s Ludvíkem Svobodou do Československa a už tady zůstal. Tam, byla bída.
Můj táta byl ale na Ukrajině jen jako malé dítě a moc si z toho nepamatuje.
Potom už nikdy…
Jeho krev je ale stejně červená jako krev jeho rodičů Michala a Heleny, kteří za mého dětství hovořili krásnou českoslovenštinou, která se mi tolik líbila. Mám něco z nich, ten zvláštní přízvuk, ten divný akcent, který na mě přeskočil ob jednu generaci.
Je to ve mně.

Pocit
Chci řvát, zatím co jiní mlčí.
Chci slavit a hostit druhé, ale ostatní jsou „jen vlažní“.
Chci tančit na stole, ale tady se to nesluší.
Chci a potřebuji být někdy sama, abych sebe pochopila.
Vnitřní vlny. Vnitřní bouře. Nahoru a dolu, jako na moři.
Vnímám se být jiná a ani nevím proč.
Dítě jen cítí, nechápe souvislosti.
V dospělosti se stará o jiné věci.
Matka se zase stará o děti…
Pak přišel ten čas,
potkala jsem ženu, která mě pozvala tvořit na Ukrajinu,
aniž tušila, že mám cosi s Ukrajinou společného.
Osud.

Obraz druhý: Moje sestra

Obě jsme kdysi toužily na Ukrajinu jet. Pak se nám narodily děti a plán se přesunul někam do nedohledna. Vztah s mojí sestrou je myslím vyjimečný. Dávám velké díky naší mamce, která nás v pospolitosti vychovala.
Táhneme spolu za jeden provaz, a je jedno, jakou barvu ten provaz má…

Obraz třetí: Já

Moje autoportréty, při kterých mačkala spoušť naše šestiletá dcera jsou spojené do Triptychu. Tak miluji to propojování. Moje bytostné vpíjení se pohybem do záběru, zmítání se a křesání jiskry již dávno hořícího ohně ve mně. Je to proces.
Znázorňuji zde snad samu sebe ještě v nenarozené nevědomosti-mého vztahu k Ukrajině?
Jsou to zatím jen mé vnitřní pocity, které mě vedou.
Delší cesta na Ukrajinu mě teprve čeká…

Přerušil ji Covid.

….Srdce mám spojené,
navázané na všechny
předchozí spojení,
nic se tím nemění.
Jen já se pomalu,
šinu dál k potůčku,
co napsal „Bůh“ na stěnu,
každému… prominu.

Obraz čtvrtý: Moje děti

V pokojíčku mají celý svůj svět. V srdci mají nás a my je. Jsou obrazem nás samých.
Naše zrcadlení v prostoru a čase. Vyvíjí se, rostou a naše kořeny pomalu zarůstají do země, zatímco jejich větve teprve začnou pučet…
Jsme to zase my.

Všechny fotografie byly pořízeny v přirozeném domácím prostředí mojí rodiny v letech 2019-2021

Podcast Český rozhlas Brno

 Ve virtuální galerii máme i bar. Umění je třeba šířit, shodují se členové umělecké skupiny Mouchy

Důležitá je cesta, ne cíl. Tak zní nepsané heslo umělecké skupiny Mouchy, která je propojená přes Česko a Slovensko až do Mexika. Jejich první výstava v nové virtuální galerii se jmenovala Budoucnost minulosti.